Fotbal v Dobříči má na starosti Marek Štob. V jeho případě jde o takřka rodinnou tradici, jeho děda klub zakládal, otec v něm hrával a současný předseda z rodiny Štobů, Marek, se nyní snaží najít způsob, jak klub, který v současnosti působí ve skupině B desáté ligy, alespoň částečně vrátit do jeho slavnějších časů. Když se na jeho hřišti, jehož součástí jsou i pověstné kabiny vytvořené ze starých tramvají, hrála například i 1. B třída.
Dobrý den, Marku, jsem rád, že jste si udělal čas. Na úvod bych vás poprosil, abyste se nám představil.
Dobrý den, jmenuji se Marek Štob, je mi 49 let a jsem předseda FK Dobříč 1940.
Co vás přesvědčilo k tomu, abyste začal vykonávat funkci předsedy klubu?
Můj předchůdce ve funkci, Jarda Kloubek (naše legenda), se potýkal se zdravotními potížemi, které mu bohužel neumožňovaly věnovat se klubu naplno. Když se začalo mluvit o jeho nástupci, přišlo mi přirozené jít do toho. Na Dobříči žiji celý život, hrál jsem tady fotbal (žádná sláva 🙂), můj děda kdysi oddíl spoluzakládal, hrál tady i otec, a jako funkcionář jsem se již delší čas angažoval. Vzít funkci předsedy pro mě tedy byla logická volba.
Kromě toho figurujete i v obecním zastupitelstvu a finančním výboru obce. Jak je náročné spojit tyto aktivity s pracovním a rodinným životem?
Jednoduché to není, i vzhledem k tomu, že pracuji ve třísměnném provozu. Ale mám více než tolerantní přítelkyni a v neposlední řadě obrovské štěstí na kolegy ve vedení klubu, kteří jsou pracovití a iniciativní. To mi činnost značně ulehčuje.
Pojďme nyní k fotbalu. Ještě před pár sezonami byl váš tým součástí okresního přeboru, potom následoval sešup až do současné desáté ligy. Kde je podle vás, co se týká mužského týmu, zakopaný pes?
Ano, svého času, a není to tak dávno, jsme hráli 1. B třídu a byli dokonce ve finále Krajského poháru. Byl tu tehdy opravdu kvalitní trenér, který přivedl velice dobré fotbalisty se zkušenostmi z vyšších soutěží – tým to byl parádní. Trenér poté odešel za lepším angažmá na Kladno a začali postupně odcházet i hráči. Následoval volný pád až do „pralesa“… nejsme jediný oddíl, který si tímto prošel, bohužel. Myslím si, že pro Dobříč je ideální výhledově hrát o jednu, dvě soutěže výš. Nicméně, upřímně, nyní na postup nemyslíme.
V jaké kondici je podle vás nyní fotbal v Dobříči?
Řekl bych, že stav kopané na Dobříči je velmi solidní. O hřiště a zázemí klubu se stará správce, který odvádí výbornou práci. Chceme, aby se zázemí klubu posouvalo ruku v ruce s rozvojem fotbalových mužstev – od školičky po A mužstvo. A řekl bych, že se nám to celkem daří.
Kromě mužského týmu máte i čtyři přípravkové týmy. Kde se v obci se čtyřmi stovkami obyvatel našlo tolik dětí? A plánujete pokročit i k založení žákovských družstev?
Je to trošku jinak. V mládeži fungujeme jako sdružený klub spolu s SK Nučice a spolupráce funguje opravdu velmi dobře, jsem za to moc rád. U nás na Dobříči mají zázemí školička, mladší a starší přípravky. V Nučicích pak působí mladší a starší žáci. Samozřejmě velký podíl na fungování mají trenéři mládeže, kterých jen na Dobříči máme sedm. Zde bych chtěl vyzdvihnout činnost Radima Byrtuse, šéftrenéra přípravek, a také jeho předchůdce Petra Nováka, který to zde celé vlastně nastartoval.
Součástí vašeho hřiště je údajně i stará tramvaj, jež slouží jako jedna z kabin. Mohl byste se podělit o to, jak k tomu došlo?
Ano, to je velká rarita, a díky tramvajím o Dobříči vědí i lidé, kteří zde nikdy nebyli. Tramvaje byly přivezeny asi v roce 1966 z vozovny Motol, svého času jezdily na Dlabačov. V roce 1968 se přistavěly betonové ochozy, v 70. letech se zavedla voda a vybudovaly sprchy. Začátkem 90. let se jedna tramvaj předělala na klubovnu a druhá slouží jako kabina hostů. Tak je tomu dodnes. Ostatně, kdo chce vidět, jak to u nás vypadalo v 90. letech, nechť zhlédne film Karla Kachyni Kožené slunce, který se zde točil. Je to takový předobraz populárního Okresního přeboru.
A nakonec – s jakým dalším vývojem dobříčského fotbalu byste byl spokojený?
Spokojený nebudu snad nikdy 🙂. Máme s kolegy ve vedení stanovený jakýsi plán rozvoje klubu, který se nám i s podporou Obce Dobříč a různých sponzorů daří plnit. Za to jsem neskutečně vděčný. Vidíme, jak dělají fotbal v sousedních Jinočanech, kde hrají krajský přebor a mládež mají také top. Tak řeknu, že je to pro nás jistá motivace začít se jim postupnými krůčky aspoň přibližovat. Ale nejvíc spokojený jsem, když vidím, že děti baví sportovat, že naše áčko je zase zdravý tým a že lidé k nám chodí rádi – neboť v našem areálu pořádá své akce Obecní úřad i Spolek Přátelé Dobříče. Jsme zkrátka taková jedna velká komunita.